Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
TUFA je zajímavý kulturní komplex pár kroků od historického centra původně římského města Trevír. Vypadá jako něco mezi industriální továrnou a hodně navoněným jungencentrem. Pořádají se tu výstavy, večery vážné hudby a grindcore festival. V rámci druhého dne vyprodaného Grind Here Right Now jsou tu otevřené dva sály. Jeden větší, jehož zdi lemují distra a merch kapel, a druhý menší, který má maximální kapacitu pro sto sedmdesát lidí, takže se před ním často stojí fronta, protože se dovnitř ne vždy dostanou všichni, kdo by chtěli. Wroclawští MØLD zachytili přesně tuto situaci, takže ve větším sálu jdu zkouknout zkoušku IDIOCRACY. Tady je vše v pořádku. Nejsem si jist, zdali jsem jihočeské kvarteto někdy slyšel s hutnějším zvukem. Asi ne. Většina materiálu pochází z loňského alba „V úpadku všech hodnot“ a vplétá do sebe prvky punku, fastcore a powerviolence. Ačkoliv má koncert potřebnou míru dravosti i tahu na branku, přijde mi, že se tu lidi stejně jako já zatím jen rozkoukávaj.
Londýnská NGANGA vystupuje v trojici. Jen bicí, kytara a zpěvák, ale valí naprosto hutný umolousaný hnilobný death metal, který v rámci festivalu ve své kategorii neměl vyzyvatele. Tady si uvědomuji jednu věc. Většina kapel tu má obscenskou stopáž. Patnáct, maximálně dvacet minut a celý festival jede na minutu přesně.
Na NONSANTO tak nějak od pohledu poznáte, že jsou z Polska. Přijde mi, že polské grindové kapely mají nějaký trademark, který na vás působí podprahově a vy nepotřebujete ani přečíst jméno a víte. Hudebně jde o směs punku, metalu a grindu, který po formální stránce ve všem funguje, ale není na něm nic, co byste si chtěli odnést domů. Koncertně to má odlehčenou, lehce pitvořivou stylizaci, při které hudebníci hází „ksichty“, což jsem nikdy nemusel. V publiku to má ale solidní odezvu a v moshpitu to po většinu času vře.
Saští LOST jsou vlastně vtipnou odvetou a připomínkou úsloví, že když dva dělají totéž, není to totéž. I oni svoji tvorbu loví ve vodách punku, metalu a grindcore. Výsledkem je syrový a nesmlouvavý koncert, při kterém vzduch přímo jiskří energií. Zpěvák Ron se během koncertu mění v hladovou bestii, která pobíhá mezi lidma a z tlamy jí visí svazky slin. Instrumentální mašina za ním střídá nasekané kulometné kvapíky s pomalejšími riffy plnými plísně a rašeliny. Parádní koncert s opět skvělým zvukem. Škoda jen, že poslední deska „...in time...“ zdaleka nemá hutnost a tlak živého koncertu.
Z romantické italské Padovy přijíždí DOUBLE ME. Mají jen tříčlennou sestavu – bicí, vokál a basa. Jejich zpěvák má triko LIFES, parádního noise/grindcorového dua z wisconsinského Millwaukee. I DOUBLE ME nemají v sestavě elektrickou kytaru a vystačí si jen s basou. Zásadní rozdíl je ale v tom, že LIFES si vždy dokáží ošéfovat zvuk tak, že i bez kytary zní hutně a průrazně. U DOUBLE ME ten tlak výrazně chybí a po většinu času slyším hlavně bicí a zpěv.
Brémští JIGSORE PUZZLE mají také dosti specifickou sestavu. Kytara, bicí a dva zpěváci. Kapela přichází za dunění devadesátkové hymny „Look Who's Talking“ od DR. ALBAN a roztančuje publikum. Ovšem jakmile kytarista hrábne do strun, praská mu struna. Takže ještě jednou, lépe a bez intra. Po zhruba minutě je struna natažená a JIGSORE PUZZLE házejí do malého sálu atomovku složenou z fastcoru, powerviolence a punku. Dva energičtí zpěváci cupují publikum na malé kousky. Jejich koncert je smršť přeřvávání, během které se neustále mění rytmy a riffy.
Na větší scéně následně začínají francouzští JODIE FASTER a to je naprostá bomba. Skvěle zahraný rychlý nařvaný hardcorepunk, který hraje na grindovém festivalu hlavně proto, že má naprosto nekompromisní energii a tlak. A to i s tím, že kytarista má téměř nezkreslenou kytaru. Zvuk je krystalicky čistý, téměř až poloakusticky působící, ale přitom dostatečně zubatý a agresivní, a kytara i basa zařezávají do bicích s přesností švýcarských hodinek.
Na malé scéně začínají řádit SKIPLIFE. Čtveřice se nedávno vrátila z japonského miniturné, na kterém stačila vydat split pětipalec s BORIS. Ano, s těmi BORIS. Vinyl netradičního pětipalcového formátu se vyprodal během několika dní. A není to jediné splitko s kapelou ze země vycházejícího slunce. Zhruba před rokem spatřilo světlo světa další s kapelou FUCK ON THE BEACH. Od druhé písničky všechno lítá luftem. Jediná chvilka, kdy SKIPLIFE dávají moshpitu lehoučce vydechnout, je trochu netradiční instrumentálka. Po ní se ale rozpoutají mosherské orgie, které v malém sále nemají obdoby. Co tady fakt miluju, je těch pár míst, kdy kapela zpomalí a nasází do publika pár repetitivních riffů, které do lidí dopadají jak betonové kvádry. Naprosto drtivě a bez slitování.
Na hlavní scéně to rozbalují MOOM. Izraelská kapela z Tel Avivu, kterou jsem poprvé zaregistroval na Obscene Extreme 2017. Extrémní špinavý hardcorepunk má v sobě jak prvky grindcore na jedné straně, tak i lehce bažinaté zpomalováky. Všechno žene kupředu vřískající zpěvačka Sima. Oproti SKIPLIFE se výrazně zpomalilo a ubralo na intenzitě, což se po MOOM snaží vynahradit američtí P.L.F. No, Američtí… Kytarista, zpěvák, dělník a člen celosvětového grindcore headquarters Dave Callier má v P.L.F. teď dvě sestavy. Poté co ho opustil fenomenální Bryan Fajardo, o kterém jdou fámy, že nedávno neakceptoval nabídku od SLIPKNOT s tím, že „málo sypou“, se v evropské sestavě objevuje Francouz Tonio z WHORESNATION.
P.L.F. trochu doplácejí na zvuk. Tedy alespoň v tom místě, kde jsem já, to není úplně optimální. Tonio je Daveovi důstojným spoluhráčem a i přes ten zvuk je naprostá radost chytat energii, která z kapely proudí. Dave mě při hraní baví jako málokdo. Je to figura, která v sobě mixuje amerického akčního hrdinu, elektrikáře a lítou grindcorovou bestii. Jakmile spustí, tak kotel pod ním vybouchne. V jednu chvíli, když se přiblíží mikrofonu, tak dostává ránu přímo do zubů protože zdivočelí maniaci před ním hodí nějakého nebožáka na stojan mikrofonu a ten mu padá přímo do obličeje. Jinak jde samozřejmě o grindcore s naspeedovanými thrashovými riffy, na které má Dave, doufám, copywrite.
Posledními vystupujícími jsou liverpoolští HORSEBASTARD. U těch jsem si musel připomenout, že jsem je už viděl na Obscene Extreme 2013, ale celkem by se slušelo je poznat ještě jednou. Nebo klidně dvakrát nebo třikrát. Tohle byl totiž naprostý uragán. Hlavně tedy bubeník Trip předváděl výkon absolutně nesouměřitelný s čímkoliv jiným. Jeho kombinace blastbeatů a gravity blastů normálně vraždily. A nejen on. Zaregistroval jsem, že basák se rozehrával už hodinu a půl před koncertem. Před kapelou se opět děje peklo, byť již trochu prořídlé. To ale nic nemění na tom, že mezi kapelou a lidmi lítaj blesky a hromy. Celý koncert má nepředstavitelnou energii, při které na scénu letí i odstrojený vánoční stromeček, který zpěvák Chris chytá a chvíli s ním vyhrožuje publiku. A když už jsme u Chrise, musel jsem dnes oprášit i jeho předchozí deathgrindový nálet RETH, na který tu máme sedmnáct let starou recenzi.
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!
